„Kdo neskáče, není Čech!“ Sotva jsme dosvačili, už jsme běželi do klubovny fandit. Internát se na začátku února proměnil v olympijskou vesničku.

Začali jsme pozvolna – poznávali zimní sporty, vybarvovali olympijské kruhy a českou vlajku. Povídali jsme si o tom, co všechno musí sportovec obětovat, aby se pod pěti kruhy postavil na start. Večery pak patřily přímým přenosům a fandění, hlavně u hokeje.

A pak přišla středa. Ve cvičné kuchyňce jsme zahájili vlastní olympijské odpoledne. Jedna skupina se pustila do výroby pravé italské pizzy. Home made, hand made – zkrátka poctivá ruční práce. Vláčné těsto, rajčatový základ i krájení surovin měli žáci ve svých rukou. A při zdobení? Fantazie bez hranic.

V tělocvičně mezitím probíhal biatlon, jízda na saních, curling i zkoušky rovnováhy. Nechyběly skvělé výkony ani pády – naštěstí jen do žíněnek, vždy s úsměvem.

Závěr patřil koulovačce z novin. Koule létaly vzduchem a platilo jednoduché pravidlo: jednu schytáš, tři vrátíš! Při společném zakončení zazněla česká hymna a v pozoru stáli i ti největší raubíři.

Pak přišla degustace. Znovu se potvrdilo, že nejlépe chutná jídlo, které si připravíme společně – a po kterém zůstane jen prázdný plech.

Čas olympiády pomalu končí, ale její duch zůstává. V radosti z pohybu, ve spolupráci i v malých vítězstvích. Někdo prosviští slalom. Někdo upeče první pizzu. A někdo překoná vlastní ostych.

A právě za to patří medaile nám všem.

Text: Julie Gregorková, fotky: kolektiv vychovatelů internátu

Překlad do znakového jazyka