Poslední únorovou středu jsme se na internátě ponořili do víru masopustního veselí. Hned po obědě jsme se sešli v klubovně, abychom nahlédli pod pokličku starých tradic – a to doslova i obrazně. Začali jsme krátkým filmem z cyklu Naše tradice, díky kterému jsme se dozvěděli,  že Masopust není jen o koblihách a bujarých oslavách, ale také o starobylých zvycích. A když už jsme byli „v obraze“, ověřili jsme si znalosti v menším vědomostním klání.  

A protože zlaté pravidlo praví, že Masopust bez sladkého není Masopust, nejstarší žáci v průběhu programu v klubovně podnikli výpravu za surovinami k pečení. Mise splněna, zásoby dorazily, a tak jsme se mohli pustit do práce.

První skupina se v dílně chopila výtvarného řemesla a pustila se do výroby masopustních masek metodou enkaustiky. Druhá obsadila kuchyňku, kde se rozběhla správná pekařská alchymie – válení těsta, kladení povidel, šlehání vajíčka, lepení, skládání na plech i napjaté hlídání trouby. Sladká vůně se brzy linula chodbou a přilákala i ty, kteří tvrdili, že sladké vlastně nemusí.

Po čase si skupinky vyměnily role, takže si každý vyzkoušel obě činnosti. Když bylo hotovo, odebrali jsme se zpátky na internát, kde nás po večeři čekal závěrečný program v klubovně – pohodová atmosféra, písničky na přání a samozřejmě i degustace v duchu „co jsme si napekli, to si taky sníme.“ 

Středeční odpoledne bylo důkazem, že tradice nejsou žádné muzeální exponáty, ale živá součást naší kultury. A přestože jedno lidové moudro praví, že „kdo v únoru hoduje, v březnu pak běduje,“ pevně věříme, že pár šátečků a dobrá nálada žádnou pohromu nepřinesou. Snad si posteskneme jen nad tím, že Masopust utekl dřív, než jsme se stihli pořádně rozšoupnout!

Text: Julie Gregorková
Fotky: kolektiv vychovatelů 

Překlad do znakového jazyka