Minulý týden jsme absolvovali výšlap za olomouckým „Golemem“ a žáci si to moc pochvalovali. A vyslovili přání, abychom pro ně brzy vymysleli další takovou akci. A my jsme jim to slíbili. A protože sliby se mají plnit, tak jsme přesně po týdnu vyrazili na výlet do Jeseníků. Konkrétně do Nové Vsi na Rýmařovsku. Prohlédli jsme si místní rozhlednu a pak už jsme se vydali na pěší túru nádhernými lesy směrem k chatě Alfrédce.

Počasí bylo jako vymalované, dokonale modrá obloha, sem tam bílý mráček, teplota 23°C. No prostě dokonalé podmínky na turistiku. A tak jsme šlapali a šlapali a po cestě jsme se kochali krásami zdejší přírody. Tu hromady šišek, tu spousty krásných lišejníků, mechové paloučky, sametová tráva, lány borůvčí… Škoda jen, že zatím nebyly borůvky zralé. Přijít sem tak za 2 týdny, byla by to pořádná hostina.

Ale to nevadilo, takhle jsme si užili alespoň pořádnou šiškovou bitvu. A měli jsme také obrovské štěstí, protože jsme narazili na desítku obřích mravenišť. A to se dnes už jen tak nevidí. Tak jsme si to užívali a chvíli jsme v tichosti poslouchali šustění tisíců mravenčích nožiček v jehličí. Potom se nám do cesty připletl skokan hnědý, který nám předvedl, jak rychlý dovede být, a také jeden malý slepýš. Ale ten byl pryč dřív, než jsme stihli nažhavit fotoaparát.

Trasa byla krásná, ale zároveň i náročná. Velký kus cesty jsme šlapali do kopce, místy jsme opravdu skoro lezli po čtyřech. Ale odměnou nám pak bylo, že jsme viděli staré hornické štoly a dostali jsme se na krásné místo, jako vystřižené z pohádky. Byly to zajímavé skalní útvary a nás všechny hned shodně napadlo, že by to byl parádní úkryt pro loupežníky. Pravé loupežnické doupě.

Funěli jsme už všichni, ale šlapali jsme statečně dál. Navíc jsme se ještě museli vypořádat s chůzí po cestě, která byla rozježděná od těžkých lesních strojů. Ale brali jsme to jako překážkovou dráhu v tělocviku. Nic nás nemohlo zastavit. Až jsme se konečně dostali na vrchol kopce Jelenec, odkud byl nádherný výhled na velký kus Jeseníků. Za odměnu jsme si naordinovali svačinku a odpočinek v trávě.

A protože výšlap do této nadmořské výšky nám zabral víc času, než jsme chtěli, museli jsme přehodnotit náš plán a začít pomalu směřovat zpět do civilizace. Zpátky už to bylo povětšinou z kopce, takže nám to šlo jako po másle. Po cestě jsme si ještě nasbírali kamínky, abychom si na ně mohli ve výtvarné výchově něco namalovat a mohly nám pak tento výlet připomínat.

Krásná zelená barva všude kolem, to byl balzám pro oči. A štěbetání ptáků, úplný ptačí koncert, to bylo zase pohlazení pro uši. A tak jsme ani nevěděli jak a už jsme byli zpět u auta. Příjemně unavení, ale zároveň nabití zážitky a energií z nádherné přírody.

Takže chata Alfrédka prozatím zůstala nedosažena, ale to nevadí. Protože máme alespoň důvod se sem zase někdy vrátit, a jinou (námi zatím neprozkoumanou) cestou se k ní vydat.

A na závěr už jen vzkaz pro ostatní výletníky: „Ať vám to všem šlape!“

Autor příspěvku: Mgr. Gabriela Budínová

Autorky fotografií: Mgr. Gabriela Budínová, Kristina Nesvadbová, DiS.

Překlad do znakového jazyka