Zemský ústav pro hluchoněmé v Lipníku nad Bečvou vystavěn byl v letech 1893-1894 podle usnesení zemského sněmu moravského ze dne 6. dubna 1892. Náklad na stavbu činil 117.500 zlatých a na vnitřní zařízení 8.500 zlatých. Zřízen byl pro české hluchoněmé děti ze severní, střední a východní Moravy, aby tu, vzdělávány jsouce řečí hlasitou, naučily se mysliti, mluviti řečí hlasitou i řeč z úst mluvících osob odpatřívati a nabyly přibližně téhož vzdělání, jež poskytuje plnosmyslným dětem škola obecná. Dalším úkolem ústavu je vychovávati hluchoněmé děti na řádné a pokud možno soběstačné členy společnosti lidské. Úkolu toho dociluje se ústavní školou, vším pomocným zařízením a výchovou v internátě pro praktický život. Ústav je zřízen pro 100 dětí, které navštěvují ústavní školu, jsou v ústavě ubytovány a stravovány po celý školní rok. V ústavě mohou pobývati děti od 6 do 14 let. Na svátky vánoční, velikonoční a na hlavní prázdniny odcházejí do svých domovů. Příspěvek za vyučování a ošetřování dětí stanoví zemský úřad v Brně podle majetkových poměrů rodičů jednotlivých dětí. Jen rodiče úplně nemajetní, za něž ani chudá domovská obec nemůže platiti přiměřený ošetřovací příspěvek, jsou od placení jeho osvobozeni a jejich děti jsou přijaty bezplatně na zemský fond.
Ústav má 10 tříd, 15 místností pro chovance (ložnice, zdržovny pro hochy a děvčata, pracovny, jídelnu atd.), 4 místnosti k účelům správním, 20 k účelům jiným a 13 místností obytných. V ústavě bydlí ředitel, domovník, dozorčí a služební personál. K ústavu přináleží zahrada, pole, park, dvůr a žákovské hřiště v celkové výměře 1 1/2 ha.
Vyučovati se počalo ve zdejším ústavě dne 16. září 1894. Prvním ředitelem byl Antonín Holzer. Z počátku podle nařízení zemského výboru moravského úřadovalo se na tomto českém ústavě německy.
Zprávy pedagogické – didaktické zasílané pravidelně zemskému výboru a zemské školní radě do Brna musely býti rovněž překládány do němčiny. Také učební osnova musela býti napsána v jazyku německém, což však se i tehdejšímu ministerstvu kultury a vyučování ve Vídni nezdálo býti správným, takže ji vrátilo zemskému výboru s poznámkou, že má býti psána v tom jazyku, v němž jsou děti vyučovány. Německé úřadování na ústavě bylo zrušeno teprve počátkem března roku 1908.
Na ústavě se po dobu jeho trvání vystřídali tito ředitelé: Antonín Holzer, Antonín Zambal, Antonín Schell, Josef Rozsypal a Hubert Synek. Kromě ředitele působí v této době na ústavě 9 odborných učitelů a katecheta. Ústavní hospodářství vede ředitel s účetním úředníkem.
Ve školním roce 1932-33 zapsáno bylo do ústavu 93 dětí a to 55 chlapců a 38 děvčat, jež jsou rozděleny na 7 postupných tříd. K žádosti o přijetí do ústavu pro hluchoněmé je nutno přiložiti křestní a domovský list dítěte, lékařské vysvědčení o zdravotním jeho stavu, průkaz o majetkových poměrech rodičů a revers rodičů, respektive domovské obce o placení ošetřovacích příspěvků.
Do zemského ústavu pro hluchoněmé v Lipníku nad Bečvou se přijímají děti z těchto politických okresů země Moravsko – slezské: Zábřeh, Šumperk, Litovel, Olomouc, Prostějov, Vyškov, Přerov, Kroměříž, Kyjov, Hranice, Opava, Hlučín a Bílovec.
Zemský ústav pro hluchoněmé vzdělal a vychoval za dobu svého trvání stav hluchoněmých dětí, z nichž se stali většinou řádní řemeslníci, dělníci a platní členové lidské společnosti. Ústav je vybaven potřebnými místnostmi, dílnami, má dostatek učebních pomůcek, obsáhlou knihovnu učitelskou – má 1800 svazků a to 1535 českých nebo slovenských, 260 německých a 15 jinojazyčných. Žákovská knihovna má 224 svazky. Ve sbírce pomůcek je 115 pomůcek fysikálních, 405 přírodovědných, 135 země – dějepisných, 246 pomůcek pro kreslení, 39 pro tělocvik a hry a 174 jiných. Vyučování udílí se čistě metodou orální, při níž se učí děti pomocí zraku a hmatu vyluzovati jednotlivé hlásky a slova a napodobovati řeč mluvících osob a zároveň ji odpozorovávati z úst mluvících lidí. Děti jsou rozděleny dle duševních schopností a rozumové vyspělosti. Od IV. třídy počínaje vyučovány jsou řečí hlasitou (vyjma ovšem zpěv) všem předmětům jako je to na škole obecné. Přes to, že řeč dětí hluchoněmých nemůže býti nikdy tak správná, lahodná a srozumitelná jako řeč dětí slyšících, dospívají hluchoněmé děti tak daleko, že se dovedou s okolím dorozuměti, že se vklíní do společnosti lidské a svou prací dovedou se uživiti. Jsouť ústavy pro hluchoněmé děti opravdovým dobrodiním všem, kdož z jakékoliv příčiny pozbyli sluch ve svém mládí. Osvobozují tyto jedince z temnoty a mrákot věčného ticha a mlčení, rozžehují v jejich duších jiskru poznání, vychovávají z nich užitečné členy lidské společnosti. Snahy učitelů hluchoněmých dětí a těžká jejich práce byly vždy náležitě oceňovány nejen nadřízenými úřady, ale i veškerou veřejností.
Překlad do znakového jazyka
