Historie

Více jak stodvacetiletá historie školy je bezesporu pestrá. Není totiž zcela obvyklé, aby školské zařízení střídalo v průběhu své existence nejen žáky a zaměstnance, ale také budovy a města.

Podstatné a osvícené rozhodnutí učinil Zemský sněm 6. 4. 1892, když schválil stavbu dvou ústavů pro hluchoněmé na Moravě. Škola v Lipníku se začala stavět v srpnu 1892 a škola v Ivančicích o měsíc dříve. Stavba lipenské školy se potýkala se spoustou potíží a nebylo zcela jisté, zda bude dokončena do září roku 1894. Školní rok byl nakonec zahájen 16. 9. 1894 bohoslužbou ve farním chrámu Páně neboť ústav svého duchovního správce ještě neměl. Slavnostní otevření a církevní vysvěcení ústavu v Lipníku a jeho oficiální odevzdání pod správu ředitele Antonína Holzera se stalo teprve 7. října 1894.

Číst dále

První třída měla dvě oddělení (14 chlapců a deset dívek). První oddělení vedl učitel Antonín Schell, druhé pak podučitel Jaroslav Vejchoda.

Na jaře roku 1898 bylo zavedeno disciplinární řízení s ředitelem, s katechetou a několika dalšími zaměstnanci školy pro porušování povinností. Když 11. července ředitel střílel z revolveru po ponocném ústavu, byl suspendován a správcem byl až do konce řízení jmenován Antonín Zambal, který byl v říjnu následujícího roku jmenován ředitelem.

V roce 1904 bylo v ústavu zavedeno elektrické osvětlení. V té době již bylo dobrým zvykem, aby se důležití občané Lipníka účastnili vánočních oslav a závěru školního roku.

Poměrně zajímavou skutečnost popisuje ředitel ve své roční zprávě. Zmiňuje pojem industriální učitelky. „ Industriální učitelky jest pro každý ústav nezbytná potřeba, stejně však jest zapotřebí, aby v ústavě, kde se budou nalézati dívky a mezi nimi též takové v stáří přes 14 roků, byla ženská osoba, která by zastávala zároveň pod řízením ředitele místo domácí matky, která jsouc vzdělanější by dovedla sobě nakloniti tak, aby tytéž k ní jako k matce lnuly.“

Ředitel dbal  na praktické vyučování. Funkce domovníka či dozorce zastávali muži, kteří byli vyučeni nejobyčejnějším řemeslům (obuvník, krejčí, stolář). Dozorkyně byly švadleny či pracovaly v panských službách. „Všechno pospravují a ještě učí děti dovednostem“, píše  ve zprávě ředitel Zambal.

V roce 1907 odešel A. Zambal do důchodu a správcem ústavu školy byl jmenován Josef Rozsypal.  Od září byl jmenován ředitelem Antonín Schell. Ten byl však v roce 1911 přeložen do Valašského Meziříčí a ve funkci jej nahradil Josef Rozsypal.

Ten komentuje v roce 1913 složitou společenskou a politickou situaci slovy: „Hluchoněmý Václav Pumprda z Loučky byl přijat do německého zemského ústavu v Olomouci, ač rodiče ani on neznají slova německy. Germanizace jest tedy i u dítek hluchoněmých.“

Od září 1914 propůjčil Zemský výbor ústav v Lipníku Červenému kříži k nemocničním účelům. Od 1. 3. 1916 bylo opět zahájeno vyučování, školy ve Valašském Meziříčí (dokončena a vyučování zahájeno v roce 1911) a v Ivančicích zůstaly i nadále jako nemocnice.

Po válce začali sledovat zaměstnanci ústavu výšku a váhu dětí a zapisovali jejich příbytky. Vedení ústavu se začalo zabývat nejen výchovou a vzděláváním žáků, ale zajímali se o zdravotní stav dětí a příčiny hluchoty. Ze zápisu ředitele ve školním roce 1925/26 se dozvídáme:“ Z příčin hluchoty vykazovala dědičnost největší počet postižených a to od narození 18, příbuzenský sňatek 8 a alkoholismus 5. Ze získané hluchoty největší procento zaviňuje spála a zápal mozkových blan a pak pád dítka v útlém věku.“

Od založení ústavu se prováděla výuka výhradně metodou orální. Ve výuce žáků byl kladen důraz na rozvoj řeči, na artikulaci a na samostatné vyjadřování. Jak bylo uvedeno v učebních osnovách z roku 1926: „Účelem ústavů a škol pro hluchoněmé jest naučit děti dle schopností řeči hlasité tak, aby se dovedly samostatně projadřovat a ji od úst mluvících odpatřovat, aby čtenému rozuměly a myšlénky své také písmem projevovat dovedly. Současně pak má ústav svým žákům vštípit nejpotřebnější vědomosti k uhájení jich budoucí existence, jakož i vychovat z nich řádné občany a užitečné členy lidské společnosti. Řečí rozumí se spojené vyučování artikulaci, odpatřívání, řeči obcovací, mluvnici, slohu a čtení.“

V roce 1930 odchází do důchodu Josef Rozsypal a na jeho místo je jmenován Hubert Synek, který působil jako odborný učitel v Ivančicích. Hubert Synek vypracoval metodiku tvoření hlásek i výuky mluvené řeči. Děti neměly ještě své speciální učebnice. Od rodičů byly odloučeny na dlouhá období. Domů jezdily prakticky jen o vánocích a o prázdninách. Hubert Synek se zajímal také o zdravotní péči dětí. Chtěl, aby děti pravidelně ošetřoval zubař, aby se sledovaly nosní choroby a nemoci nosohltanu. Stěžuje si však na velmi malý zájem rodičů. „Nedbají a nemají peníze“. Vyslovil také zajímavou myšlenku, když tvrdil, že hluchoněmí jsou obecně menšího vzrůstu než normální populace. V roce 1931 zaznamenáváme první zmínku o sluchadlech. V roce 1932 byl Hubert Synek jmenován instruktorem pro ústavy hluchoněmých v zemi Moravskoslezské. Ve školním roce 1933/34 se slavilo 40. výročí trvání ústavu. Hodnotící řeč ředitele Synka byla neobyčejně kultivovaná a významná. Výtěžek oslav u příležitosti 40. výročí byl věnován na ošetření chrupu všech dětí. Zařídil též bezplatné očkování proti záškrtu. O jeho všestrannosti svědčí i rozloučení s ústavním katechetou. Na pohřbu, kromě smutečního proslovu zazpíval dvě biblické písně Antonína Dvořáka.

Osvíceně komentoval ve svém ročním hodnocení současný úděl učitelů:“ Rozhodnutí vyšších instancí, že nově nastouplí učitelé po 30. 6. 1932 nemají nárok na příplatek měšťanských škol, bude míti neblahé důsledky na výběr učitelstva do škol pro hluchoněmé děti. Zvýšené požitky učitelské byly právě vzpruhou a pobídkou k vytrvalosti v úmorné práci při vyučování dětí hluchoněmých, jež vyžaduje celé osobnosti učitele a svojí jednotvárností a suchopárností vyčerpává energii a síly učitele mnohem víc než na školách s normálními dětmi.“ Za jeho působení vyvstala potřeba starat se o děti, které již vystoupily. V roce 1938 byl založen Podpůrný spolek pro hluchoněmé. Ve své náplni měl sociální, právní, zdravotní a mravní ochranu vystouplých chovanců.

Tyto osvícené snahy přerušila válka. V době nacistické okupace byly některé ústavy pro děti se zdravotním postižením zabrány protektorátními institucemi. Také ústav v Lipníku nad Bečvou byl zrušen a v jeho budově se usídlil internát pro německou mládež z vybombardovaných měst. Část lipenských žáků se sluchovým postižením byla umístěna do ústavu ve Valašském Meziříčí. Přemístili se sem i jejich učitelé. Hubert Synek a učitel Látal byli odvlečeni do koncentračních táborů. Po válce byl jmenován ředitelem František Látal. Hubert Synek se již díky podlomenému zdraví do funkce nevrátil.

Od roku 1946 začal do ústavu dojíždět konziliární lékař Oldřich Ferdinand. Za jeho pomoci byl pořízen audiometr a galvanizační přístroj k masáži mluvidel chovanců. O. Ferdinand dojížděl do ústavu každý týden, vyšetřoval velmi pečlivě děti, konal s nimi sluchové zkoušky audiometrem, ošetřoval jejich ušní, nosní a krční vady a prováděl o tom záznamy. Pro učitelský sbor přednášel o vadách sluchu. Tuto odbornou lékařskou práci vykonával velmi ochotně a svědomitě a zasluhuje za ni dík a uznání.

V dubnu 1947 odchází na trvalý odpočinek František Látal a ředitelem je jmenován Alois Klesnil. V témže roce se začíná diferenciovat podle závažnosti sluchových vad. Lipnická škola se soustředí na nedoslýchavé, pozdě ohluchlé a nedořečené děti.

V roce 1950 se lipenský areál zalíbil vojákům a budovu ústavu převzala Československá lidová armáda. Škola byla přestěhována na Svatý Kopeček u Olomouce do kláštera sester premonstrátek, které byly násilně vystěhovány a umístěny nejprve do internačního tábora v Nové Říši a později a na dlouho do Radvanova u Mladé Vožice.

Při sluchové výchově se začalo využívat moderní techniky tzv. elektroakustických přístrojů   koncem čtyřicátých let. První elektroakustické přístroje byly v ústavu na Svatém Kopečku jako na první škole nejen v Československé republice ale i ve střední Evropě instalovány již v roce 1950. Instalaci provedli pracovníci Československého rozhlasu z Olomouce.

V roce 1955 byl vydán první slabikář určený pro neslyšící děti. Jeho autorem byl Ladislav Šteigerle. Postupně se vydaly učebnice pro všechny třídy a všechny předměty. Autory několika titulů byli i učitelé z kopečské školy.

Od roku 1950 do roku 1965 řediteloval Oldřich Holibka a do roku 1973 Ctibor Bartoněk. Toho pak vyměnil do roku 1986 Miloš Hložánek.

V průběhu sedmdesátých let docházelo k další modernizaci školy, zvláště pak jejího elektronického vybavení audiotechnikou. V srpnu 1971 byla otevřena mateřská škola. Na její výstavbě se podíleli velkou měrou zaměstnanci a rodiče dětí. Ve školním roce 1972/1973 byly třídy mateřské školy opatřeny indukčními smyčkami a sluchátky pro bezdrátový poslech. Výuka ve škole probíhala podle orální metody s důrazem na využití zbytků sluchu. Při sluchové výchově se využívala audiovizuální technika a ve třídách byly zavedeny kolektivní zesilovací aparatury. Děti byly postupně vybavovány také individuálními sluchadly. K rychlejšímu rozvoji dorozumívacích schopností dětí přispělo zavedení daktylní formy řeči již v mateřské škole.

Po sametové revoluci v roce 1989 se ve vzdělávání sluchově postižených otevřely nové možnosti. Dostupnými se staly cesty do zahraničí, zahraniční odborná literatura a informace  o různých metodách práce s neslyšícími dětmi ve světě. Pod vlivem těchto zkušeností se přestalo ve škole vyučovat výlučně orální metodou. Hledaly se takové postupy, které by usnadňovaly dětem pochopení nových pojmů a situací. Postupně se začala uplatňovat znaková řeč jako podpůrná metoda. Třídy byly v rámci možností vybavovány televizory a videopřehrávači, které mohly prezentovat připravené tematické výukové videoprogramy. V audiologickém kabinetu byl instalován přístroj PILP 100, jehož prostřednictvím si děti mohly zrakem kontrolovat správnost své výslovnosti. Ve škole byly zapojeny také první počítače.

Od roku 1986 až do roku 2012 zastával funkci ředitele Jiří Langer.

V roce 1991 byly budovy kláštera vráceny řádu premonstrátek. Bylo třeba hledat náhradní prostory. Jako ideální se ukázala varianta zcela nové školy. V roce 2000 se sestry do svého mateřince na Svatý Kopeček vrátily.

Rokem 1999 začíná nejmladší etapa historie naší školy. Nový školní rok 1999/2000 je již zahájen ve zcela nové, moderní a krásné škole v Olomouci.

Součástí školy byla od roku 1992 do roku 2012 také třída pro hluchoslepé děti. V současné době není výuka pro nedostatek žáků realizována.

Ve školním roce 2008/2009 byla při škole zřízena praktická škola dvouletá, která nabízí studijní program se zaměřením na ruční práce a přípravu pokrmů.

Ve škole je speciálně pedagogické centrum, které doplňuje komplexní péči o děti.

Základní vyučovací metodou v SŠ, ZŠ a MŠ pro sluchově postižené v Olomouci je totální komunikace. Učitelé, asistenti a vychovatelé volí, na základě stupně sluchového postižení, rozumových schopností a dovedností dětí, vždy takové postupy, které jsou pro žáky nejvhodnější.

Od roku 2012 vede školu první ředitelka  –  Martina Michalíková.

 

 

Mgr. Václav Voják – statutární zástupce ředitelky školy

 

 

Skrýt další